Nina, 31.týden, 605 gramů   

Rok 2016 byl rokem velmi náročným.
V dubnu na mě potřetí v mém životě vykoukla na těhotenském testu druhá čárka, o pár týdnů později jsem, bohužel potřetí, vyslechla ta nejhorší dvě slova - zamlklé těhotenství.
V červnu jsem podstoupila konizaci děložního čípku kvůli nezhoubnému nálezu.
O dva měsíce později zpráva, že se nález vrátil a v říjnu druhý zákrok. Po něm si se mnou sedl pan primář a zcela narovinu mi řekl, že pokud bych musela absolvovat i třetí zákrok mohla bych už mít velké potíže donosit miminko. Měli bychom se prý hned po šestinedělí o něj začít snažit.
V prosinci, v den mých 30.narozenin,  jsem dostala ten nejkrásnější dárek - druhou čárku na těhotenském testu. Opět obrovské štěstí i strach zároveň.
Tohle miminko ale bylo jiné, neuvěřitelný bojovník. Od 5.týdne krvácení, v 9.týdnu hospitalizace kvůli hematomu, který se ale vstřebal. Na prvním screeningu přepsán termín porodu jelikož bylo miminko o 10 dní menší. Podle lékařů nic neobvyklého, ale mě se zmocnil pocit že se "něco" děje. Problémy s krvácením odezněly až v 16.týdnu. Druhý screening zakončen slovy "Nemůžeme výsledky vyhodnotit jelikož miminko nemá rozměry které by v tomto týdnu mělo mít. Přijeďte za 4 týdny, alespoň uvidíme kolik za tu dobu povyrostlo". 20.týden a pouze 199g.
Následný druhý pokus o 2.screening už spustil lavinu vyšetření a návštěv u specialistů. Miminko ve 24.tt mělo pouze 295g. Odeslána do Apolináře, kde se o nás radili největší místní kapacity, pak genetika, odběr plodové vody. Potvzeno, že náš velký bojovník je bojovnice a netrpí žádnou genetickou vadou nýbrž IUGR (růstovou retardací) vlivem špatných průtoků v pupečníku.
Od té doby už každou středu dojíždění do Prahy do Apolináře na ultrazvuk, kde měřili jak naši maličkou, tak jestli k ní jde ještě nějaká výživa.
Doma sbalená taška do porodnice a neustálý strach, že jednoho dne už se z toho ultrazvuku nevrátím domů.
Ten den nastal 14.6.2017. Průtoky nulové a hospitalizace na rizikovém oddělení.
Byla jsem vyděšená, naštěstí při příjmu mi vše velmi lidsky a podrobně vysvětlil, nám všem známý, pan doktor Koucký. Ještě na příjmu mi nabídl odběr krve na imunologické testy pro případné zjištění důvodu problému, aby se mohli pokusit zabránit jim v příštím těhotenství. Souhlasila jsem.
 Ve středu první injekce kortikosteroidů na vývin plic miminka, ve čtvrtek druhá a v pátek jsem měla podstoupit kontrolní ultrazvuk, který rozhodne jestli postačí císařský řez v pondělí nebo bude muset dcerka ven okamžitě.
Toho ultrazvuku jsem se ale nedočkala. Při ranním natáčení monitoru jsem se zmínila, že jsem přes noc necítila vůbec pohyby, sestřička zavolala pana Kouckého, ten si prohlédl natočení srdíčka a oznámil mi, že jde ihned zajistit volný sál.
Sestřička mi začala pomáhat balit věci a vše bylo tak rychlé že jsem se nestihla skoro ani bát. Najednou jsem byla na sále a napichovali mi spinální anestezii. Bohužel něco selhalo, nezabrala mi jak by měla, a pan Koucký rozhodl, že budu uspána, jelikož už není čas zkoušet napichovat záda znovu.
 V tu chvíli jsem měla neskutečný strach a hrůzu. Že neuslyším miminko plakat, nebudu vědět jestli žije, jestli to zvládne. Ale věřila jsem jí, mé malé velké bojovnici s odhadem váhy jen malinko přes 600g.
16.6. 2017 v 9:37 se narodila naše Nina s váhou 605g a 30cm. Po probuzení na JIP za mnou dorazila paní doktorka z neonatologie říct mi, že je Ninuška v pořádku. Když mi konečně povolili zapnout mobil, přišly mi od partnera fotečky naší Ninušky. Pustili ho za ní na ARO cca po 2h. Mě za ní pustili až druhý den odpoledne.
Pohled na toho drobečka s hromadou hadiček mi podlamoval už tak mátožné nohy, do toho všude pípaly přístroje. Ale byla nádherná.
Ubytovali mě na šestinedělí a já chodila za maličkou kdykoli to šlo, učila se jí přebalovat a nosila jí každý "vydřený" mililitr mleziva. Byla na světě 3 dny když jí odpojili od dýchacího přístroje. Měla jen kanylku s výživou a sondičku na jídlo. To neuvěřitelně šikovné miminečko, v té době vážící jen 570g, jsem mohla poprvé klokánkovat, cítit její tlukot srdíčka a dotek těch miniaturních ručiček.
Čtvrtý den mě propustili domů a já začala dojíždět. Na ARO a JIP nejdříve na 4h, na IMP už prakticky na půl dne.
1kg pokořila Ninečka ve věku 1 měsíce.
Od váhy 1100g už nebyla v inkubátoru ale na postýlce. Byla vzteklounek a křik jí občas tak unavil, že dostala na lepší dýchání Vapotherm, ale kyslík nepotřebovala, jen vzdoušek.
1.8. byla Ninuška převezena do krajské nemocnice blíže našemu bydlišti, kde jsem s ní byla konečně i ubytována. V tu dobu měla necelé 1,5kg.
Pobyt tam nám bohužel prodloužila pozdní infekce a zápal plic, kdy musela Nina opět do inkubátoru a potřebovala kyslík. Poprala se s tím s vervou jí vlastní a 21.9. po 98 dnech jsme si jí odvezli domů s váhou 2,59kg a 44cm.
Nikdy nepřestaneme být personálu Apolináře vděční za úžasnou péči o naší krásnou holčičku a lidský a milý přístup i k nám rodičům.
Ninečce je aktuálně 16 měsíců, je to stále drobeček s mírami necelých 7kg a 66cm.
Od 11 bio měsíců leze, obchází nábytek a každou chvíli očekáváme první samostatné krůčky. Je to neskutečně energická a paličatá holčička, která si nenese naprosto žádné následky.
Před 7 týdny se stala velkou sestřičkou, tentokrát bez potíží donošené Ditušky.
Chci podpořit a motivovat vás, které se po nedonošeňátku bojíte pokusit se o druhé miminko. Zahoďte obavy a ještě si v krátkosti vyslechněte příběh naší druhorozené princezny.
Ninušce bylo půl roku, když jsem zjistila že jsem (neplánovaně) znovu těhotná.
Byl to šok, strach jak to těhotenství bude v probíhat a jak to vše se dvěma dětmi zvládneme. Všechno šlo ale nečekaně dobře. Žádné krvácení, miminko odpovídalo velikostí daným týdnům. Po konzultaci s panem Kouckým v Apolináři nasazen preventivně Fraxiparin na ředění krve. Žádný problém z mé krve zjištěn nebyl. Na ultrazvuk do Apolináře jsem pro jistotu jezdila od 20.tt každé 3 týdny. Jediný strašák pro mě bylo, že budu muset rodit plánovaně opět císařským řezem kvůli velmi brzkému otěhotnění po předchozí sekci.
Nakonec ale vše dopadlo "trochu" jinak. Místo plánované sekce v Apolináři jsem o týden dříve porodila přirozenou cestou v porodnici v místě bydliště. V 15 h prasknutí vody a okamžité kontrakce, v 15:30 na pohotovosti a marné pokusy o zastavení kontrakcí, aby se stihl císařský řez, primář na příslužbě měl dorazit v 18h. Moje tělo i dcerka si to přály jinak. V 17h jsem měla kontrakce po 3min a otevřená byla  na 9cm. Když dorazil primář nabídl mi možnost dokončit porod přirozeně, na konci za pomoci vexu (zvonu), jelikož jizva po sekci nebolela ani během kontrakcí.
Miminko začínalo sestupovat a já souhlasila. Hodina na sále a Dituška byla na světě.
V 38+3, s mírami 2750g a 44cm.
Po pocitech selhání, kterými si my, maminky nedonošeňátek narozených akutní sekcí  procházíme, není nic krásnějšího než přirozený porod. Slyšet pláč dítěte, dostat ho do náručí a odnést si ho domů už za pár dní.
Dita je velký jedlík a za půl roku budou moje malé krásky jako dvojčátka.
Na posledních dvou fotkách můžete vidět naše holčičky v tom samém bodýčku - Ninka nosila ještě v 10 měsících (5kg) a Dituška už nyní v 7 týdnech (4kg).