František Josef, 27. týden, 930 gramů

S manželem jsme spolu byli 5 let a měli společně dvouletou dceru Karin. Z předešlého vztahu mám ještě 3 syny - Jiří 12, Vlastík 10 a Pepíček 8 let. Kdyz manžel přišel s tím, že bychom si pořídili ještě 1 mimčo, nechtěla jsem o tom ani slyšet. Ovšem po půl roce argumentů, proč ne, že o rodinu se stará, finančně nestrádáme a Karinka je stále víceméně sama, jsem souhlasila. Na druhou stranu o děti se opravdu stará o všechny bez rozdílu, nic nam nechybí, tak proč ne.
Když se zdařilo a paní doktorka mi oznámila, že čekáme dvojčátka - málem to se mnou seklo. Myšlenky typu - 6 dětí, to snad ne, mi hlavou kolovaly dnes a denně. Manžel měl jasno - to zvládneme.
Přiznávám, trvalo mi se s tím ztotožnit minimálně měsíc. Pak nastal zlom, když jsem věděla, že to budou 2 kluci a začala jsem se těšit.
Ve 20. tt jsem doma měla postýlky, dvojkočár i pidi věci - co kdyby náhodou, vždyť dvojčata se většinou rodi dřív. Celou dobu probíhalo těhotenství naprosto v pořádku, bez jakýchkoliv komplikací. Všechna 4 těhotenství jsem měla bez problémů, tak proč ne i teď? Toho času jsem si dělala autoškolu (s tolika dětmi už to pro mě byl důvod).
Byla sobota ráno 23. 6. 2018. S manželem jsme se nasnídali a vyrazili každý po své cestě. Já do autoškoly na jízdy, manžel stavět výtah do Příbrami. V pátek 22. 6. jsem byla na kontrole u své gynekoložky a vše bylo v pořádku. Nebyl důvod se čehokoli bát.
Jedu tedy do autoškoly a zvesela řídím. Najednou a z ničeho nic mě zlehka píchlo v břiše. Ačkoli nic jiného, i tak jsme se domluvily s instruktorkou, že jízdy ukončíme a pojedu raději domů, kam mě instruktorka samozřejmě odveze odpočívat (nic mi neříkalo "jeď k dr"). Na 1. parkovišti jsme zastavily a chtěly se přehodit. Jakmile jsem vystoupila z auta, okamžitě jsem začala krvácet.
Přivolaná sanitka u nás byla do 5 minut a už jsem se vezla do porodnice. Měla jsem původně rodit na Bulovce, ale měli plno a když přes vysílačku slyšeli 26+5, odmítli nás. Podolí to samé pro nedostatek míst. Ani Apolinář neměl místa, ale již nebylo zbytí. Celou cestu jsem se uklidňovala, že si tedy pobudu 3 měsíce v nemocnici a hlavně žádnou paniku, lékaři to zvládají udržet déle. Při vyšetření ale praskla Honzíčkovi (plod A) plodová voda, a se slovy "samovolně odloučená placenta" jsem šla okamžitě na sál, na císařský řez.
Po vzbuzení z narkózy jsem alarmovala manžela, ať se okamžitě jede podívat na kluky a přijde za mnou na JIP, protože já nevím nic. Manžel byl už informován o mém porodu a byl na cestě do Prahy. Po 2h manžel dorazil se slovy, že Jeníček je na tom zle a zřejmě nepřežije... pokud ano, bude velmi těžce postižený. Druhý syn, František (plod B) je na tom lépe, ale vyhráno není v žádném případě. Kluci se narodili v 11:19 a 11:21.
Ve 22:55 přišla sestra z neonatologie s tím, že Jeníček umírá, zda se chci rozloučit. Ve 23:05 nám naše srdíčko navždy odešlo. Nikdy nebudu litovat, že jsem ho při jeho odchodu mohla hladit a říct mu pár hezkých slov, ač to bylo tolik těžké a ta bezmoc. Hned jsem se podívala i na Fanouška, a i když jsem nevěřící, se zaslzenýma očima jsem prosila Boha, ať alespoň jeho mi nechá. Po 4 dnech, ve středu 28. 6., jsem byla propuštěna domů. Před odchodem jsem šla za Fanouškem mu říct, že za ním budu jezdit každý den a ať se můj miláček drží, že vše zvládneme!!!!!
Přišel 1.šok - krvácení do mozku 3. stupně. Neodtékaní mozkomíšního moku. Po promluvě s lékaři se v pátek zkusí lumbální punkce. Ve čtvrtek jsme to probírali důkladněji. Byla jsem připravena na to, že šance, že se to lumbalní punkcí povede, je tak 10%. Moje nervy pracovaly na 230%.
V pátek jsem byla za Fanouškem, jakožto každý jiný den a přála mu, že to musí zvládnout. Za hodinu po odchodu jsem si měla zavolat.
Když mi pan doktor sdělil, že k údivu celého konzilia se to povedlo, byla jsem v sedmém nebi. O to trpčí byl telefonát o 30 minut později. Se smutným hlasem mi volal pan doktor Kopecký, že Fanouška srdíčko tak velký zákrok neustálo a kolabuje. Zda se chceme prijet rozloučit a mají-li ho ještě resuscitovat, že stav je vážný a do 2h nás Fanoušek opustí. Ihned jsem ze sebe vyhrkla, že ano, že ho chci stihnout s bijícím srdíčkem, jako Jeníčka. Krve by se ve mně nedořezali. Zhroucená jsem se vracela zpět a držela se manžela. Celou dobu jsem klela, co jsem komu udělala, proč mi bere i Fandu a že tohle psychicky už nezvládnu. Čím blíž jsme byli dveřím ARA, tím víc se mi podlamovaly nohy.
Došli jsme k inkubátoru a okamžitě pan doktor spustil. Vypadá to, že Fanoušek se resuscitací chytil, teď budou rozhodující následující 2h. S manželem, tchýní a 2 kamarádkami jsme tam čekali a chodili od ničeho k ničemu - zvládl to!!!!!! Můj Fanoušek to zvládl.
Od té doby zvládl ještě další 3 punkce, ale nakonec musel 10. 7. do Motola na vsazeni reservoáru. Během té doby byl 2× vysazen a zas nasazen na ventilaci. Měl problémy s bříškem a střevama, 3x prodělal zánět, z toho 1× levé plíce. Po 30 dnech, přesně na svůj 1. měsíc byl 23. 7. převezen z ARA na JIP. Tam jsme ostatně do teď.

Fanoušek bojuje z plných sil a je to můj největší bojovník, jakého znám. Dnes má už 37 cm a 1280 g. Porodní váha byla 930 g a 35 cm. Pomalu, ale jistě se klube, snad brzy už na převoz IMP2. Má už jen přídavný kyslík a den ode dne silí. Zřejmě nás bude čekat ještě vložení VP SHUNTU, ale já už teď vím, že spolu zvládneme vše!!!! Máme v nebíčku toho malého andílka, který brášku stráží. Na pohřbu Jeníčka jsem ho o to stále prosila. Zatím se zdá, že se Fanouškovi vyhnou veškerá postižení, ale, čert nikdy nespí. Selhání srdíčka je závažné. Přesto vím, že si ho jednou odvezu domů a budu na něj do smrti pyšná!!!!
Když jsem u Apolináře před 12 lety rodila 1.syna, nikdy by mě nenapdlo, kolik beznaděje, bolesti a smutku se může skrývat za dveřma s názvem ARO a JIP.
Všem maminkam přeji, ať se jejich kulíšci, i když jim není osudem přáno, ze všeho dostanou a hlavně mnoho sil. Jsou to neskuteční bojovníci!!!!!