Darujme Facebook

Jana, 32. týden, 1150 gramů a David 33. týden, 1480 gramů

Otěhotněla jsem plánovaně a přirozeně. V 6 tt o sobě dalo miminko vědět "ranními" nevolnostmi, které mě provázely téměř celým těhotenstvím. Na ultrazvuku byla malá fazolka s bijícím srdíčkem, takže vše bylo v pořádku. Na nevolnosti mi bylo doporučeno koupit si zázvorová lízátka, mít piškoty u postele, ale nepomohlo nic. Hned od začátků jsem měla v těhotenské průkazce dva termíny porodu a třetí jsme dostali na screeningu.
Vzhledem k tomu, že už před otěhotněním jsem se léčila s vysokým krevním tlakem, bylo jasné, že budu na rizikovém. Chodila jsem pravidelně na interní oddělení a tlak byl dobře kompenzován.
Teda alespoň do 28 tt. Paní doktorka mě chtěla poslat do nemocnice, ale přesvědčila jsem ji, že budu doma v klidu ležet a hlídat si tlak, tak mě nechala na dobré slovo doma. Asi kolem 30 tt jsem v Mladé Boleslavi měla nastoupit do rizikové poradny, ale k tomu už nedošlo. Jednou večer mě dost bolela hlava a tak jsem si změřila pro jistotu tlak. Hodnoty byly opravdu vysoké. Ještě toho večera jsme jeli do nemocnice. Přijali mě na interní ambulanci odkud si mě pak převzalo porodnické oddělení. Přes noc jsme byla na porodním sále a dostala kapačku na snížení tlaku. Druhý den mě dali na pokoj blízko sesterny, aby na mě mohli neustále dohlížet. Tlak se srovnal ale po pár dnech se v moči objevila bílkovina a krev prokázala preeklampsii.


7. 4. 2015 nikdy nezapomenu
Do pokoje přiběhla sestra, oznámila mi, ať si zabalím věci a že sanitka je na cestě. Kam pojedu jsem se dozvěděla až v sanitce. Po příjezdu do Prahy do Apolináře začalo další kolečko vyšetření. Výtěry, ultrazvuk a nakonec na pokoji na ozvy. Po celém dni natáčení ozev přišel do pokoje pan doktor a oznámil mi, že se mám připravit na ukončení těhotenství a že se pediatři chystají. Byla jsem právě 31+1 tt, termín porodu měl být 8.června. Vzhledem ke špatným srdečním ozvám miminka jsem dostala na sále injekci epiduralu. Naštěstí ještě v Boleslavi jsme stihli napíchat kortikoidy na vývoj plic. Císařský řez proběhl rychle a já slyšela miminko plakat. Až poté jsem se dozvěděla, že se nám narodila holčička. Trvalo to možná minutu, možná míň, kdy mi malou ukázali a už s ní utíkali pryč. Janička se narodila v 18:43 a měla 1150g a 38cm. Mě odvezli na JIP, kde jsem byla přes noc a ještě druhý den do odpoledne. Jakmile odezněl epidural a já byla schopná vstát, stěhovala jsem se na šestinedělí. Naštěstí jsem byla na pokoji s dalšími maminkami, které ani tom byly stejně jako já, a tak jsme si byly vzájemnou oporou. Malá dýchala od začátku sama, tak ji velmi rychle, přesně po jednom a půl dni, převezli na IMP. Tam se malá dopékala v inkubátoru a po malých dávkách jsme krmili injekční stříkačkou. Bohužel jsem se nerozkojila a tak dostávala malá nejdříve darované mlíčko od jiné maminky a pak dostala umělé mléko. Byla zdatný jedlík a tak když měla 1,5kg, nechali jsme si malou převézt do Mladé Boleslavi, aby i tatínek mohl za malou chodit do nemocnice. Celkově jsme v nemocnicích byly bez jednoho týdne 2 měsíce. Domů jsme odcházely s váhou 2,5 kg. Janička už je teď velká slečna, které bude v dubnu 5 let. Chodí do školky a je krásná a zdravá.

Od začátku jsme věděli, že dcera nebude jedináček
Potom co se dcera narodila, se můj krevní tlak srovnal, a tak jsme doufali, že druhé těhotenství bude jiné. Půl roku jsme se snažili, než se na těhotenském testu objevily dvě čárky. Otěhotněla jsem tedy opět přirozeně, tentokrát v únoru. Kontrolní ultrazvuk opět ukázal malou fazolku a bijící srdíčko. Vzhledem k tomu, že mi hned se začátkem těhotenství stoupal tlak a opět se velmi rychle projevily ranní nevolnosti (tentokrát v 8 tt) a držely se mě opět až téměř do konce těhotenství, bylo mé těhotenství od začátku bráno jako rizikové. Pravidelně jsem docházela na interní oddělení kde mi hlídali tlak a i tentokrát se zdál být dobře kompenzován. Vše vypadalo být v pořádku, termín porodu podle všech měření byl tentokrát stanoven jen jeden - na 18. 11.. Do rizikové poradny jsem byla odeslána už pro jistotu v 18 tt. Přes léto se dostavily obvyklé problémy jako otoky a přidala se i drobná svědivá vyrážka na nohou, což bylo k nevydržení. Ale malému se dařilo dobře, snad i proto, že mi kvůli průtokům byl napsán Ascorutin na ředění krve. Vše se změnilo přesně v 31+1 tt, (v tom termínu se narodila dcera), kdy jsem po odevzdání holtru na interně byla okamžitě odesílána do nemocnice. V nemocnici mě přijali, odvedli na ozvy a následně na oddělení šestinedělí mezi rizikové. Tentokrát jsem se tu moc neohřála. Druhý den odpoledne mi byla oznámena počáteční preeklampsie a skutečnost, že mě převezou do Prahy. Pan doktor byl tak hodný, že mi opět zajistil převoz k Apolináři. Tentokrát mě uložili na rizikovém oddělení. Pobyt tu mi připadal nekonečný. Několikrát denně natáčení ozev na pokoji a občas na speciálním přístroji na měření ozev u takhle malých miminek dole v přízemí. Ultrazvuk. Odběry krve a sběr moči 24h. Tlak stále trochu zlobil, ale nic, kvůli čemu by musel malý ven. Kortikoidy mi však pro jistotu píchnuty byly, protože nebylo moc pravděpodobné, že bychom malého udrželi do konce. No a pak jednoho dne přišla sestra s tím, že přišly spatné výsledky krve, špatné jaterní testy, ale hodnoty byly tak vysoké, že se nikomu nechtělo věřit, že z ničeho nic tak stouply a že tedy půjde asi o chybné testy v laboratoři.
Naši přijeli na návštěvu a já manželovi oznámila, že možná hrozí HELLP syndrom, ale nechtěla jsem, aby to říkal mým rodičům dokud to nebude jisté. Odjeli a po nějaké době přiběhly na pokoj dvě sestry a začaly mi rychle balit věci do tašky a že jdeme na sál. Tam jsem slyšela doktora říkat, že ty další výsledky už ho nezajímají, a že jdeme rodit. Nejdřív jsem musela podstoupit klystýr a pak mě odvedli před sál. Musela jsem chvíli počkat protože tam právě jeden porod skončil a sál se uklízel. Pak už se na nic nečekali a píchli mi do páteře spinální anestézii. Ta bohužel nezabrala a tak mě museli uspat. Byla jsem v 32+6 tt. Čas porodu bohužel nevím, někde kolem 20:30hod se narodil syn David. Měl 40cm a 1460g. Druhý den, když mi dovolili vstát, jsem byla předána na šestinedělí. Jelikož jsem se cítila dobře, chtěla jsem jít za synem, ale sestry na šestinedělí měly obavu, že je to moc brzy po porodu a mohlo by se mi udělat špatně, tak mě nechtěly hned pustit. Když byl čas na další krmení, zkusila jsem to znovu a tentokrát s doprovodem jsem mohla jít na IMP, kde už na mě můj malý chlapeček čekal v inkubátoru. Nemilé překvapení bylo, že mu do inkubátoru pouštěli kyslík a nemohla jsem ho proto z inkubátoru moc brát. Kojit se mi bohužel opět nepovedlo. I přes to byl malý jinak naprosto v pořádku a krásně rostl a přibíral. Jen po nějaké době nám začal poměrně dost ublinkávat. Trochu jsem se bála, že něco není v pořádku a nebudou nám ho chtít převézt do Mladé Boleslavi. Čas mého propuštění se blížil a převoz byl pro mě dost důležitý. Nechtěla jsem opět za malým dojíždět, obvzlášť, když jsem doma už měla jednu malou cácorku, která mě také potřebovala. Naštěstí nám malého převezli a tady jsme se pomalu prokousali z inkubátoru na postýlku a pak už brzy domů. Abych byla přesná, domů jsme šli po měsíci a jednom dni přesně. A z mrňouska už je malý 17měsíční chlapík.