Jiří, 35.týden

Večer jsem si šla lehnout a už mě pobolívalo břicho, no říkala jsem si, že jsem se asi přejedla a šla jsem spát. Během noci jsem několikrát běžela na záchod. Začala jsem mít velké křeče, ale pořád jsem si říkala, že je to jen střevní problém. Asi v půl druhé ráno přišel manžel z práce, (byl to zázrak v pravý čas, normálně chodil až k ránu) když viděl, že je mi špatně, tak mě přemlouval, abych jela do porodnice. Já nechtěla, protože týden před tím se mi tam lékař v podstatě vysmál, když jsem tam přijela s tím, že jsem slyšela divný zvuky z břicha (pak v porodnici, když jsem měla už po všem, tak se mě u postele nenápadně ptal, kdy jsem u něho byla s těmi zvuky.). To jsem nechtěla opakovat. Zkusila jsem si vlézt do vany, jestli to nejsou jen poslíčci a nejspíš jsem to tím ještě zhoršila, z vany už jsem vylezla úplně zelená, takže manžel zavelel a jeli jsme.

Byli jsme u Apolináře během chvilky, šla jsem na prohlídku, při které už jsem řvala bolestí (normálně mi to hrdost nedovolí, ale to se fakt nedalo). Pak mě vzali vedle do místnosti, kde už jsem upadala do šoku, posadili mě nahou na vozík, řekli, že na chodbě nikdo není, že mě převezou na sál nahou, vezli mě na sál a už jsem v podstatě jen vnímala napůl jak mě položili na operační stůl. Pořád jsem se ptala co se děje, ale nikdo mi nic neřekl, pak už jsem jenom dostala dejchnout a dál už nevím co se dělo. Když mě vezli ze sálu, tak jsem se napůl probrala a slyším manžela jak se mě ptá jak se bude jmenovat. V tu chvíli jsem věděla, že je vše v pořádku a zase jsem upadla do spánku.

Probrala jsem se až ráno na JIPu, kde jsem dostala konečně informace o tom, co se stalo. Odloučila se mi placenta. Důvodů prý může být hodně, takže ani nevím co to přesně způsobilo. Syn byl na ARU, prý se u mě dusil a museli ho okamžitě vyndat. Přišla jsem o 2,5 litru krve. Když jsem se probrala to ráno, ještě jsem kolabovala na JIPu. Ale zvládla jsem to, po čtyřech dnech jsem šla konečně na šestinedělí, kde to pro mě byly nejhorší dny v mém životě.

Malého jsem viděla poprvé asi po třech dnech, když mi ho sestřička přinesla ukázat na JIPku. Když jsem byla na šestinedělí, tak jsem konečně mohla za malým chodit. Jak jsem k němu přišla poprvé, tak jsem se sesypala - vidět ho s těma hadičkama, bylo to pro mě hrozný. Denně jsem tam brečela, když jsem viděla jak se ostatní maminky starají o miminka a já nemůžu, žádala jsem nadstandard, abych se na to nemusela dívat, ale bylo mi řečeno, že když nemám u sebe dítě, tak je to pro mě zbytečné. Po třech týdnech utrpení jsem se konečně dostala na pokoj na oddělení IMP, kde jsem mohla mít malého konečně u sebe. Byl to nejkrásnější den v mém životě a nikdy na to nezapomenu.
Pořád si říkám, že jsem hrozná hysterka, protože jsem na tom byla ještě dobře oproti ostatním, které měly děti narozené mnohem dřív.  Když jsem viděla ta drobátka, co se vejdou do ruky, tak jsem si říkala, že jsem hrozná, že já jsem na tom ještě dobře. Jenže to se prostě nedá - psychika dělá hodně. Lékaři říkali, že chyběla hodina a minimálně jeden z nás už nebyl. Každý den si říkám, jestli jsem nemohla něco udělat jinak, ale každý den i děkuju za to, že mohu se svým synem být. Nesrovnám se s tím asi nikdy. I teď, když tento příběh píšu mi tečou slzy, ale jsem ráda, že jsme to zvládli. Díky tomuhle zážitku si užívám se synem každý den, jak jen to jde.
Petra