Josef a Amálie, 32. týden, 1720 gramů a 1480 gramů

Mikulášská nadílka

Cesta k dnešní devítikilové Amálce a jedenáctikilovému Pepínovi (19m) byla trochu složitější, než jsem si myslela. Jak to tedy bylo…

Otěhotnět se nedařilo, ale díky velkému profíkovi, mému dvornímu gynekologovi MUDr.Alexandrovi Bartákovi, se brzy podařilo nalézt příčinu problému a řešit ji. Po několikátém cyklu ovariální stimulace se najednou začalo něco dít. Ode dne ovulace mě začalo bolet břicho, začalo se nafukovat, bylo mi zle. Byl mi diagnostikován ovariální hyperstimulační syndrom, jinými slovy – reakce těla na to, že se najednou uvolnilo hodně vajíček. Bylo mi řečeno, že pokud neotěhotním, do 2 týdnů se mi uleví. Pokud ano, může to trvat déle, ale nikdo mi neřekne, jak dlouho přesně. Bylo mi čím dál hůř, nemohla jsem se pohybovat, sotva jsem se postavila na nohy a tak jsem po deseti dnech od ovulace ulehla do postele na JIPu. Tělo bylo v oběhu dehydrované, protože všechna voda „vytekla“ do břicha, postupně klesala níž až byly vedle břicha oteklé i celé nohy. Nonstop do mě pouštěli kapačky, abych nebyla dehydrovaná, jenže každá další tekutina stejně skončila mimo oběh, každý další den naskovala další dvě kila na mé váze.. Nedalo se nic moc dělat, říkali, že si s tím tělo musí poradit samo. Několikátý den hospitalizace se začala ukazovat rychle se zvyšující hodnota HCG a najednou bylo jasné, že trpím pro někoho :) Na jednu stranu se hned trpělo lépe, na druhou jsem neviděla konec tohoto šíleného stavu. Bylo dokonce nutné, aby mi odsávali tekutinu jehlou z břicha, ale přišla jsem na to, že se mi díky tomu trošku uleví, že jsem si o druhou punkci už řekla sama. Konečně nastal zlom a začala jsem více tekutin vydávat než přijímat. Celkem tento stav trval dva měsíce. Z původních 58kg jsem měla v nejhorším stavu 72kg a po odeznění jsem se prohubla a pročurala až na 52kg. Nicméně těhotenství potvrzeno a ne jen tak nějaké!

Embrya se totiž měla k světu rovnou tři! Ze zdravotních důvodů a pro zvýšení bezpečí nás čtyřech jsem se rozhodla k redukci jednoho plodu. Velmi nepříjemný zákrok (kor když ze začátku používali tupou jehlu), ale brala jsem to racionálně a po rozloučení už jsem se tím netrápila. Konečně mi bylo dobře, ti dva prťouskové se vyvíjeli skvěle a najednou jsem si začala užívat těhotenství. Radost netrvala dlouho. Byla mi preventivně doporučena cerkláž (zašití čípku). Zoufale už jsem další „rejpání“ do mě nechtěla (kor když mi bylo konečně tak hezky), ale rozum zvítězil a podstoupila jsem ho. Ještě že tak! Ve 29tt se začal čípek rychle zkracovat a steh začal plnit svou funkci. Těhotenství mi dávalo zabrat. Nejvíce bolestí jsem měla v leže, takže povinné odpočívání pro mě bylo téměř nereálné. Na zádech to nedělo dobře mě, na jednom boku jednomu miminku, na druhém druhému…bolesti přibývaly až nastal 32.tt a já v těch všech bolestech málem ani nerozpoznala ty porodní (i když neobvyké). Pak už to šlo všechno rychle! Odpoledne jsme přijeli k Apolináři, potvrzeny kontrakce, kapačky pro rozhenání, antibiotika. Druhý den jsem si poležela na rizikovém a celkem jsem si užívala, že mě toho po lécích moc nebolí a odpočívala jsem, když najednou večer praskla voda. Opět rozjetý porod už se nedal zastavit a půl hodiny po půlnoci se na Mikuláše narodila naše velká-malá nadílka. Pepíno měřil 42cm a vážil 1720g a Amálka 40cm a 1480g.

S vypětím veškerých mých sil jsem se na ty dva uzlíčky šla odpoledne podívat. Byly nádherný! Malinkatý, plný hadiček, ale dýchaly samy a já cítila, jak jsou i přesto všechno kolem, spokojený. Nic jim nechybělo, v inkubátorech jim bylo teploučko, evidentně dostávaly všechno, co potřebovaly a jen si tak spokojeně chrupkaly a odpočívaly. Přes drobounké komplikace na začátku krásně rostly a prospívaly. Po týdnu jsme bohužel museli z kapacitních důvodů Apolináře opustit a přesunout se do jiného zařízení. Ale zpětně mohu zhodnotit, že s tak profesionálním přístupem veškerého personálu jako na apolinářském ARO a JIP pro novorozenečky  jsem se ještě nikdy nesetkala. Patří jim velká poklona a poděkování!  

Když jsme se šli po roce celá rodinka na tato oddělení podívat, přepadala mě veliká nostalgie a bylo až dojemné, jak se sloužící personál těšil z návštěvy, jak oni říkají, „svých miminek“. Bylo to krásné a jako by Pepíno s Amálkou věděli, že tihle lidé jsou ti, kteří jim dost možná zachránili ihned po narození život.

Dnes je dvojčátkům 19 měsíců a klepu na všechno, co jde, že jsou naprosto zdravá! Dělají velké pokroky, smějou se, vztekají se, zlobí, zkoušejí moje nervy, ale jsou to moji miláčci, co se rádi mazlí a nikdy bych je nevyměnila. Takže když to shrnu – těžký začátek a pak už je jen lépe. Nejtěžší to dětičky měly vlastně hned po oplodnění a hned po předčasném narození a dál už se jen radují ze života.

Přeju všem, aby bylo takových pohádkových příběhů se šťastným koncem co nejvíce!