Matěj a Vojta, 28. týden, 980 g a 1100 g

Náš příběh začal, když mi doktor oznámil ,že po několikaletém snažení a pokusech IVF to konečně vyšlo a jsem těhotná.

O to větší radost byla, když na ultrazvuku viděl dvě blikající srdíčka.

Od samého začátku těhotenství jsem měla problémy. Nejen ,že jsem stále zvracela a to kdykoliv během dne, trpěla jsem i na urputné bolesti hlavy, ale nejhorší bylo to, že jsem hned v 8tt začala krvácet. Lékař mi sdělil, že zřejmě se jedná o syndrom mizejícího dvojčete. Byl mi nařízen klidový režim a za týden kontrola.

Na další kontrole byl jiný lékař a ten mi s radostí oznámil, že oba plody jsou v pořádku a nemusím mít strach. Jen po celé těhotenství dodržovat spíše klidový režim. Byli jsme s manželem neskutečně šťastní .Krvácení ustalo a těhotenství dál pokračovalo bez nějakých větších problémů (tedy když pominu to časté zvracení)

Pak přišel den,kdy mi od rána bylo nějak divně, Šla jsem si do obchodu pro pečivo a už po cestě jsem cítila, jak mi silně tvrdne břicho.

V ten den jsem byla přesně ve 25tt.

Když jsem se vrátila domů,tak už jsem jen ležela a čekala na manžela, až přijede z práce, aby mne odvezl raději na kontrolu k mému lékaři, jelikož břicho stále až bolestivě tvrdlo.

Doktor mne vyšetřil a řekl, že musím okamžitě do porodnice, jelikož už jsem otevřená a vystupují plodové vaky. Nechtěl mne už pustit ani z vyšetřovacího lehátka, že mi okamžitě vola sanitu. Nechtěla jsem sanitu, jelikož mi bylo jasné, že by mne odvezla do nejbližší porodnice a já byla registrovaná U Apolináře, kam jsem také jezdila na ultrazvuky. Proto jsme se s doktorem domluvili, že mne manžel rovnou od něj k Apolináři odveze. Musela jsem mu slíbit, že pojedeme rovnou a že budu v autě ležet.

Po příjezdu do porodnice, mě lékař vyšetřil a řekl, že se budou snažit porod zastavit. Což se také do rána podařilo a byla jsem umístěna na oddělení rizikového těhotenství na JIP. Tam jsem strávila dva týdny na infuzích.

Pak přišel den (byla to středa), kdy mi nebylo od rána dobře, hodně jsem se potila, stále mě tvrdlo břicho. Pan doktor Koucký mě na pokoji vyšetřil na lůžku a řekl ,,Tak to musíme ukončit, už to nejde zastavit".  V ten den jsem byla 27+3tt.

Pak už to šlo ráz na ráz - převoz na sál, kde kolem mě všichni běhali, každý se mi na něco ptal, dávali mi podepsat spoustu papírů, ani nevím co jsem podepisovala, měla jsem hrozný strach o miminka. Všichni byli moc hodní a snažili se mě uklidnit až do chvíle kdy mi dali anestézii.

Probudila jsem se na JIP, okamžitě jsem se sestry ptala jak jsou na tom miminka, jestli žijí.

Nevím ,zda službukonající sestra zrovna neměla náladu, nebo prostě měla špatný den mi  řekla, že ona nic neví a to bylo vše. Cítila jsem se strašně a měla velký strach.

Pak nastoupila noční směna a setra hned ke mě přišla a řekla mi, že za chvilku za mnou přijde lékař z neonatologie a bude mě informovat.

Tak se také stalo. Přišel doktor a řekl...: tak maminko, máte krásné kluky - Matěj ,,A" měří 36cm a váží 980g. Vojtěch ,,B" měří 35cm a váží 1100g. Kluci jsou zatím moc šikovní a uvidíme jak to bude pokračovat, Moc Vám gratuluji a ničeho se nebojte"

Byla jsem šťastná, ale zároveň jsem měla obrovský strach o ty malé uzlíčky.

Druhý den poté co mě převezli na oddělení šestinedělí, jsem po obědě vyrazila za klukama na ARO.. Při pohledu do inkubátoru se mi podlomily kolena, takhle malinký miminka, co vypadají jak žížalky s čepicí, které mají spoustu hadiček a kabelů jsem si ani neuměla přestavit. A tak začal náš boj.

Po šesti dnech mne propustili domů. Šli jsme před odjezdem s manželem ještě za klukama na ARO. Tam již na nás čekali lékaři, aby nám řekli, že u Matěje došlo ke krvácení do mozku 2 stupně. Prognóza nejistá, rozhodne dalších 24h. Zhroutil se mi svět a začala jsem si vyčítat, že jsem kluky nedokázala donosit. Měla jsem strašný strach. Jeli jsme domů a celou cestu jsme oba mlčeli, ani jeden z nás nechtěl o tom mluvit coby ,kdyby. Večer jsem do nemocnice volala a sestra mi řekla, že stav je stejný.

Druhý den jsem jela do nemocnice a bála se i zazvonit na ARO, aby mi otevřeli. Stav stejný.

Tak to šlo další týden, každý den jsem jezdila do nemocnice a trávila u inkubátorů několik hodin.

Po týdnu opět šok. Po příchodu na ARO stáli tři doktoři u Matěje a čekali na mě. Sdělili mi, že Matěj se bohužel zhoršil a musí provést punkci mozkomíšního moku. poslali mě do jiné místnosti a tam jsem čekala až bude po všem.

Dky bohu se vše povedlo a dny šly  dál a Matějovi se nález na mozku stabilizoval, začala jsem opět klokánkovat střídavě oba kluky. 

Matěj byl jinak šikovný a nepotřeboval již ani podporu dýchání.

Vojta měl bohužel slabé plíce a tak stále musel být na podpoře cpap s kyslíkem.

Časem kluky přeložili na JIP a čas dál plynul. Vojta stále na podpoře dýchání a Matěj jen čekal na bráchu, aby mohli být přeloženi na intermedial. U Vojty lékaři zkoušeli odpojovat podporu dýchání, ale stále se nedařilo. Už jsem byla zoufalá a připadalo mi, že to tak bude už pořád.

Až jednou jsem přijela, Vojta byl odpojený. Přišlo mi to jako zázrak po 55 dnech byl Vojta bez chobotu. Dodne má malou jizvičku pod nosem :-)

Ještě večer jsem volala a sestřička mi řekla, že je šikovný a zatím ho nemuseli znovu připojit a tak to i zůstalo.

Po dalším týdnu kluky přeložili na intermedial a po dalším týdnu jsem k nim byla přijata i já a za týden 23.5.2007 nás pustili domů.

Matějovi udělali sono mozku a řekli, že krev se vstřebává a čas ukáže, zda to bude mít nějaké následky.

Byla jsem neskutečně šťastná.. V červnu oba kluci podstoupili operaci tříselné kýly v Motole, bez komplikací.

Konečně jsme po 2,5 měsících byli všichni spolu doma. Kluci měli  Matěj 2450g a Vojta  2540g.

 Při první kontrole u naší pediatričky zjistila ,že Matěj neměl kontrolní sono ledvina hned nás na něj poslala. Tam zjistili rozšířené pánvičky a od té doby jsme jezdili na nefrologii Ke Karlovu k Mudr Langrovi. Ve 4 letech Matěje odoperovali na urologii a od té doby je v pořádku.

Kluci vše během 2let dohnali a již v této době ,by nikdo nepoznal, že byli extrémně nedonošení.

Dnes jsou to puberťáci, kterým bude v březnu 2022 15let a jsou naprosto zdraví.

Nikdy nepřestanu být všem od Apolináře vděčná za to, že nám kluky zachránili a vypiplali.,

Naším příběhem bych chtěla podpořit všechny rodiče, kteří nyní se svými bojovníčky prožívají takovéto chvíle. 

Je to velice stresující a kdo to nezažil, tak to nikdy nemůže úplně pochopit.

Všem tedy přeji, aby svým nedonošeňáčkům věřili, jsou to bojovníčci, i když jsou tak maličtí a křehcí.